Hle, pro samé starosti s kypřením a rytím, výsadbou a řezem jsme se dosud nedostali k největší radosti a intimní pýše zahradníkově, k jeho s k a l c e čili alpinu. Alpinium se tomu říká patrně proto, že tento kousek zahrady umožňuje svému pěstiteli provozovat krkolomný alpinismus; chce-li třeba vysadit tuhle mezi ty dva kameny maličkou androsaci, tu se musí jednou nohou lehce postavit tady na ten kámen, který se drobet viklá, a druhou vznosně balancovat ve vzduchu, aby nerozšlápl polštářek erysima či kvetoucí tařičky...Pěstování skalky se takto zjevuje jako vzrušující a vysoký sport; nadto vám poskytne bezpočtu nadšených překvapení, když třeba v závratné výši jednoho lokte objevíte ve skalce kvetoucí trs běloučké protěže nebo hvozdíku ledovcového nebo jiných, jak se tomu říká, dítek vysokohorské flóry. Ale co vám budu povídat; kdo si nevypiplal ty všelijaké miniaturní zvonečky, lomikameny, silénky, rozrazily, písečnice, draby a iberisy a tařice a plaménky a levanduli a mochnu a sasanku a rmen a huseník ... tedy kdo si nevypěstoval tyto všechny květinky, ten ať nemluví o všech krásách světa. Ale co vám budu povídat, jen pěstitelé skalek znají to sektářské uchvácení. /.../

Nebo se mu přihodí, že najde v zahradnickém závodě květináček bez jmenovky z něhož vyráží něco zelenkavého. "A copak to máte tuhle?" vyhrkne na zahradníka. "Tohle?" praví zahradník rozpačitě, "to je nějaký zvonek; sám nevím, který by to mohl být." "Dejte mi ho," povídá maniak, předstíraje lhostejnost. "Ne," povídá zahradník, "ten neprodám." "No, koukejte," začne dojemně maniak, "já už od vás beru tak dlouho, řekněte, copak vám to udělá, no ne?" Po mnoha řečech, opětovně odcházeje a znovu se vraceje k záhadnému a bezejmennému hrnečku, dávaje zřetelně najevo, že bez něho vůbec neodejde, i kdyby tu měl obcházet devět neděl,..., odnáší si konečně pěstitel skalky tajemný zvonek domů, vybere mu nejlepší lůžko ve své skalce, zasadí je s nekonečnou něžností a denně jej chodí zalévat a rosit s veškerou pozorností, které je tato vzácnost hodna. A zvonek opravdu roste jako z vody. "Koukejte," ukazuje jej pyšný majitel svým hostům, "to je zvláštní druh zvonku, že? Ještě nikdo mi jej nemohl určit; to jsem zvědav, jak pokvete." "To je zvonek?" povídá host. "Má to listy skoro jako křen." "Kdepak křen," namítá majitel. "Křen má přece o mnoho větší listy, a ne tak lesklé, He to určitě zvonek, ale možná," dodává skromně, "že to je species nova." Následkem hojné vláhy roste dotyčný zvonek s rychlostí úžas budící. "Koukejte se," káže jeho majitel, "vy jste říkal, že má listy jako křen. Viděl jste už někdy křen s tak obrovskými listy? Panečku, to je nějaká campanula gigantea; ta bude mít květy jako talíře." Nuže, nakonec ten jedinečný zvonek počne vyhánět květný styl, a na něm - Inu, je to přece jenom křen; čertví jak se dostal zahradníkovi do toho květináčku! "Poslouchejte," povídá host po nějaké době, "kdepak máte ten obrovský zvonek? Ještě nekvete?" "Kdepak, ten mi zašel. To víte, tyhle choulostivé a vzácné druhy - Byla to asi nějaká hybrida."