Zahradníkův DUBEN

Duben, to je ten pravý a požehnaný měsíc zahradníkův. Ať si jdou do háje milenci se svým velebením máje; v máji stromy a květiny jenom kvetou, ale v dubnu v y r á ž e j í ; vězte, že toto klíčení a rašení, ty puky, pupence a klíčky jsou největším divem přírody , a víc už o nich neprozradím ani slovo; seďte sami na bobku a hrabejte sami prstem v kypré zemi, se zatajeným dechem, neboť řečený prst se dotýká křehkého a plného puku. To nelze líčit, tak jako nelze slovy líčit polibky a několik málo jiných věcí. ... Duben je kromě rašení také měsíc vysazování. S nadšením, ano, s divokým nadšením a nedočkavostí jste objednali u zahradníků sazenice, bez kterých byste nemohli být dále živi; slíbili jste všem přátelům zahrádkářům, že si k nim přijdete pro odnože; nikdy, pravím, nemáte dost na tom, co už máte. A tak se vám jednoho dne sejde doma nějakých sto sedmdesát sazenic, které chtějí do půdy; v tom okamžiku se rozhlédnete po své zahrádce a shledáte se zdrcující jistotou, že ho nemáte kam dát.

Tedy zahradník v dubnu je člověk, který s vadnoucí sazeničkou v ruce dvacetkrát obíhá svou zahrádku, hledaje píď půdy, na které ještě nic neroste. "Ne, sem to nejde," bručí tiše, "tady mám t zatracené chryzantémy; tady by mně to udusil flox, a tuhle je smolnička, čert ji vem. Hm, tady se mně rozlezl zvonek, a tuhle u toho řebříčku také není místo - kampak já to dám? Počkejme, semhle - ne, tady už je oměj; nebo sem - ale tady je mochna. Tady by to šlo, ale je tu plno tradeskantie; a tuhle - copak to tu vyráží? To bych rád věděl. Aha, tady je drobátko místa; počkej, sazeničko, hned ti ustelu. Tak vidíš, a teď si spánembohem rosť."

Člověk zahradník vznikl zajisté kulturou a nikoliv přírodním vývojem. Kdyby vznikl od přírody, vypadal by jinak; měl by nohy jako brouk, aby nemusel sedět na bobku, a měl by křídla, jednak pro tu krásu a za druhé proto, aby se mohl vznášet nad svými rabátky. Kdo to nezkusil, nemá ponětí, jak nohy člověku překážejí, nemá-li je nač postavit; jak jsou zbytečně dlouhé, je-li nutno je složit pod sebou a dloubat prstem v půdě; jak jsou nemožně krátké, má-li člověk dosáhnout na druhý kraj záhonu, aniž přitom šlápnul na polštář pyrethra nebo rašící orlíček. Nebo takhle být zavěšen na popruhu a houpat se nad svými kulturami, nebo aspoň mít čtyři ruce a na nich hlavu s čepicí a víc už nic; nebo mít údy vysunovací jako fotografický stativ. ...Ovšem při zběžném pohledu z dálky nevidíte ze zahradníka nic než zadek; vše ostatní, jako hlava, ruce a nohy, je prostě pod ním.

To se rozumí, koukat dovede každý. "Jej, to je pěkná lila kytička," řekne takový laik, načež mu zahradník trochu uraženě řekne: "To je přece Petrocallis pyrenaica." Neboť zahradník si potrpí na jména; květina beze jména je, abych to řekl platónsky, květina bez metafyzické ideje; zkrátka nemá tu pravou a plnocennou skutečnost. Květina bezejmenná je plevel; květina s latinským jménem je jaksi povýšena do stavu odbornosti. Vyroste-li vám na záhonku kopřiva, zapíchněte k ní jmenovku "Urtica dioica" a počnete si jí vážit; ba i půdu jí zkypříte a přihnojíte ji čilským ledkem.